V jedné prastaré malé dřevěné chaloupce uprostřed lesa žila jedna chudá zotročená rodina rolníků. Pracovali bez ustání od rána až do noci, zotročovatelům bylo jedno, že rolníkova žena čeká dítě a nutili ji pracovat, ikdyby měla rodit. Jedné deštivé bouřkové noci však žena začla rodit, proto muž běžel k nedaleké chaloupce pro porodní bábu. A když oba spěchali zpět, blesk zasáhl do kmene stromu, který se ulomil a zřítil na bezmocného rolníka. Nebylo mu již pomoci a tak bába běžela k jejich domku, kde zjistila, že žena porodila právě v tu chvíli, kdy rolníka zavalil velký strom. Bába pověděla, co se rolníkovi stalo a slíbila ženě, že jí bude pomáhat.
A tak jsem se narodil já, a maminka mi dala jméno po mém otci. Vyrůstal jsem obyčejně jako každé dítko, od 5 let jsem musel pomáhat mamince na poli pěstovat zeleninu. A když mi bylo 15 let, přišli k nám do vesničky podivní pánové a začli vypalovat naše město, vraždit lidi, znásilňovat ženy a odvádět děti. Maminka mi řekla, že musím utéct, zachránit se. S pláčem mě vystrčila zadními dveřmi těsně před tím než vtrhli do našeho domu.
V chladné noci bosý jsem utíkal hustým lesem, byl jsem vyděšený a rozrušený, nevěděl jsem jestli maminku ještě někdy uvidím. Ale věděl jsem, že jednoho dne se do vesničky vrátím, abych zjistil, copak se stalo s mojí maminkou. Skoro už svítalo a já jsem byl příliš vyčerpaný na to, abych ještě dále běžel. A tak jsem se vyčerpáním skácel k zemi. Druhý den ráno jsem zjistil, že nedaleko mě jsou domečky, a tak sem šel směrem k vesničce. Po chvíli chůze jsem dorazil do vesničky a žádal lidi o trochu vody a jídla. Všechny, co jsem žádal se na mne koukali s opovržením a nenávistí.
Ve vesničce se pořádal turnaj válečníků, tak jsem si řekl, že by se zde pro mě snad mohla najít nějaká práce, za kterou mě vyplatí jídlem. Místa byla obsazena lidmi, co si zakoupili vstupenky a bohužel já mezi ně nepatřil. Tak jsem se přimíchal mezi válečníky a pozoroval tu krásu ze spodu.
První se začalo střelbou do terče, jezdeckou jízdou s kopím a nakonec turnaj měl dovršit šermem. Vše jsem to pečlivě pozoroval, nejvíc mne zajímala jezdecká jízda. První dva se vrhli do sebe, další dva a další a další… až jsem u toho usnul. Náhle jsem zaslechnul křik, otevřu oči a jeden z válečníků padá k zemi s probodnutým břichem. Odváděli válečníka mým směrem, mysleli si, že jsem doktor, protože při vší mé smůle jsem si sedl na místo pro doktory.
Odvlékli mne do stanu k raněnému. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem začal sundávat brnění kousek po kousku. Když jsem viděl tu spoustu krve, která tryskala z bezmocného těla, zatmělo se mi před očima, udělalo se mi špatně a klesl jsem k zemi. Najednou jako kdyby mě někdo chytl za rameno otočil jsem se a viděl jsem postavu, průhlednou a se svatozáří okolo svého těla a rozmlouvala ke mně: „ Ničeho se neboj, chlapče. Povedu tě, to se neboj. Jen zvedni ty obvazy a pokračuj.“ Vystříkla na mne voda ze džberu a já se probral s obvazy v ruce. „Doktore, doktore, honem, nebo umře!“ Tak jsem vzal odvahu a začal obvazovat.
Nešlo mi to a válečník čím dál tím více krvácel. Nevěděl jsem si rady. Založil jsem hlavu do ruk a skoro mi začly téct slzy, kdežto na mne začli zas volat. „Doktore?“ zvedl jsem hlavu abych se dověděl, jak nemožný jsem. „Ano?“ smutně jsem se zeptal. „Svítí vám ruce doktore!“ Zarazil jsem se a podíval jsem se na své ruce a skutečně tomu tak bylo. A znovu ke mně promlouvala tajemná osoba: „Tak přilož ruce nad její tělo, tak jí vyléčíš!“ Uposlechl jsem tedy ten záhadný hlas a přiložil ruce nad válečníkovo tělo. Rána přestala krvácet, zacelila se a válečník se probral.
Sundal si helmu a já viděl, že je to žena. „Děkuji mockrát, teď zas mohu pokračovat v turnaji.“ usmála se na mne. Zasedl jsem tedy znovu na své místo, kde jsem před tím seděl a sledoval turnaj až do konce. Kupodivu turnaj vyhrála má pacientka.
Po turnaji jsem dostal najíst a napít, byl jsem šťastný a zároveň vyděšený, co se to vlastně na tom bojišti stalo. K večeru ke mně přišla válečnice, kterou jsem vyléčil, s prosbou. „Jaké je tvé jméno cizinče ?“optala se mě. Zarazil jsem se a prozradil jsem ji, že mé jméno je Godrig. „Tak to mě velice těší, já jsem Championka.“ usmála se na mě a povídala dále : „Zítra ráno jdu na výpravu za mou přítelkyní Fleur De Santé, je velice zručná s kladivem. Prý má pro mě zbraň, abych se pak probila do vesničky, která je sužovaná hladem, bídou a tyrany. Půjdeš prosím tě se mnou?“ Ani chvilku jsem neváhal a na tuhle nabídku jsem přikývl.
Druhý den ráno jsme si nachystali koně a vyrazili jsme. Byli jsme na cestě celý den a až k večeru jsme dorazili k chatrči s kovárnou. Zde nás již netrpělivě vyhlížela Fleur. „Dobrý večer návštěvníci.“ řekla s radostí, „Kohopak si to přivedla s sebou?“ usmívala se. „Ále, to je Godrig, potulný léčitel, no jenom se koukni jak mi vyléčil ránu z turnaje.“ chlubila se Championka. „Ukáž? No tak tohle je opravdu profesionální práce! Ani jizvu po tom nemáš! Byla jsi vůbec zraněná?“ Zasmála se a pozvala nás dovnitř na večeři. A tak jsme začali rozebírat jejich pouť do neznámé vesničky. Po chvilce poslouchání jsem se dověděl, že vesničku, kterou chtějí zachránit je vesnička, ze které jsem přišel. Byl jsem šťastný, že se zas vrátím do své rodné vesničky a že možná uvidím i svou maminku.
Souhlasil jsem tedy, že s nimi půjdu zachránit moji tak sužovanou vesničku. Plácli jsme si všichni rukama a slíbili jsme si, že jí zachráníme ať to stojí co to stojí. Tak jsem se tedy seznámil se dvěmi slečnami, se kterými jsme založili guildu Svobodných zednářů.
